Článek, který vyšel v internetové verzi týdeníku The Weekly Standard, poodkrývá jedno tabuizované (a dokonce i v rámci pro-life komunity málo diskutované) téma: psychická traumata, se kterými se pravděpodobně potýká nezanedbatelná část zaměstnanců potratového průmyslu. Nabízím vám jeho překlad.
Mugged by Ultrasound: Why so many abortion workers have turned pro-life.
Zastánci umělých potratů se odjakživa snaží zůstat v určitém odstupu od praktik, které propagují: namísto toho, aby potrat nazývali pravým jménem, používají výrazy jako "volba" a "reprodukční svoboda". Ale ti, kteří potraty provádějí, tuto možnost nemají. Naopak, rozvoj ultrazvukových technologií a metody, jimiž se potraty provádějí, je nutí hledět zblízka na samou podstatu jejich činnosti. Umělé potraty, ke kterým dochází v době, kdy nenarozené dítě vypadá již jako miniaturní novorozenec (tzn. od 8. týdne těhotenství), znamenají značnou emocionální zátěž a probouzejí pocity, na které mnohdy doktoři, sestry ani ostatní personál nejsou připraveni. Většina z nich zřejmě dokázala sladit své přesvědčení, že umělé potraty jsou správné, s pocity ošklivosti a odporu při pohledu na umírající a mrtvé nenarozené dítě, ale nezanedbatelná část zjistila, že je pro ně tento konflikt nesnesitelný, a připojila se k hnutí pro-life.
V prvních letech po rozhodnutí Roe vs. Wade se potraty ve druhém trimestru nejčastěji prováděly solnou injekcí. Doktor jednoduše odsál z dělohy plodovou vodu a nahradil ji solným roztokem, který vyvolal předčasný porod. Samotná likvidace mrtvého dítěte byla povinností sestry. To se změnilo na konci 70. let, kdy se ukázalo, že metoda "roztažení a vyprázdnění" (dilation and evacuation, D&E) je pro ženu bezpečnější. Dnes je D&E nejčastější metodou potratu ve druhém trimestru. Ve Spojených státech jich byly provedeny miliony.
Ale přestože je D&E lepší metoda z hlediska zdraví pracientky, bývá traumatizující pro potratáře, který musí poté, co rozšířil děložní čípek, rozřezat nenarozené dítě na kusy a odstranit ho pomocí kleští. Jedna raná studie, kterou vypracovali potratáři Warren Hern a Billie Corrigan, zjistila, že přestože jejich personál "z principu souhlasil s prováděním potratů ve druhém trimestru", bylo tu "jen málo pozitivních zmínek o metodě D&E samotné". Reakce zahrnovaly "šok, hrůzu, ohromení, znechucení, strach a smutek". Mnohem ambicióznější studie publikovaná o rok později, ve vydání Časopisu amerických porodníků a gynekologů ze září 1979, Hernova a Corriganova zjištění potvrdila. Zjistila "silné emoční reakce během procedury nebo po ní a občasné děsivé sny".
Metoda D&E prováděná na 23 týdnů starém dítěti. Dítě před "zákrokem" nedostává žádnou anestezii. (V ČR je potrat ve 2. trimestru legální "jen" v případě podezření na vrozenou vadu dítěte, v USA i na pouhé přání matky.)
Jiná studie, publikovaná v říjnu 1989 v časopise Social Science and Medicine, poznamenala, že mnoho potratářů cítí při pohledu na umírající nenarozené dítě psychickou bolest bez ohledu na to, jak moc jsou myšlence umělých potratů oddáni. Vypadá to, že ani sebevětší ideologické zaujetí je nedokáže před negativními pocity při pohledu na potrat ochránit.
Studií tohoto typu je málo. Většina potratářů svá vlastní psychická traumata potlačuje, aby nezpochybňovali legitimnost umělých potratů. V roce 2008 se však potratářka Lisa Harris pokusila "prolomit mlčení" na stránkách (pro-potratového) časopisu Reproductive Health Matters. Když byla sama v 18. týdnu těhotenství, dr. Harrisová prováděla potrat metodou D&E na 18-týdenním dítěti, tedy stejně starém, jako bylo její vlastní. Harrisová ucítila, jak ji její dítě koplo přesně v okamžiku, kdy utrhla nohu zabíjeného dítěte kleštěmi:
"Okamžitě mi z očí vyhrkly slzy – aniž bych si – mám na mysli svůj vědomý mozek – uvědomila, co se děje. Měla jsem pocit, jako by moje odpověď přišla přímo od mého těla, jako by se úplně vyhnula obvyklému rozumovému zpracování toho, co se děje. Bylo to, jako by od mé ruky a od mé dělohy připutovala zpráva rovnou k mým slzným kanálkům. Byl to ohromující pocit – brutální odpověď mého těla – upřímná a spontánní, nijak neovlivněná mou dlouhou praxí ani mými pro-potratovými postoji. Byl to jeden z nejopravdovějších okamžiků mého života."
Harrisová si v závěru svého článku stěžuje na to, že pro-potratové hnutí nechává potratáře tiše trpět, protože "odmítá přiznat před veřejností fakta o nenarozeném dítěti a o tom, co je to potrat."
Hern a Harrisová se přesto rozhodli v potratovém průmyslu zůstat. Jedním z prvních lékařů, kteří v konfliktu s vlastním svědomím podlehli, byl Paul Jarrett, který odešel po pouhých 23 potratech. Stalo se to v roce 1974, když provedl potrat na dítěti starém 14 týdnů. "Když jsem vytáhl hrudník, podíval jsem se na něj zblízka a uviděl jsem malinké srdce, které ještě tlouklo," napsal. "A když jsem našel hlavu toho miminka, díval jsem se do tváře druhé lidské bytosti – lidské bytosti, kterou jsem právě zabil."
Dítě usmrcené v prvním trimestru těhotenství (10. týden). Legální i v České republice.
Judith Fetrow, pomocná síla na potratové klinice Planned Parenthood, v roce 1990 zjistila, že likvidace dětských tělíček coby biologického odpadu je víc, než dokáže snést. Krátce poté, co dala výpověď, popsala své zkušenosti: "Nikdo v Planned Parenthood tuhle práci nechtěl dělat... muset se dívat na ty malinké ručičky a nožičky. Byly chvíle, kdy se mi chtělo plakat." Fetrowová v současnosti pracuje pro pro-life organizaci American Life League.
Příběh Kathy Sparks je podobný - i měla na práci likvidaci ostatků po umělých potratech. O zážitku, který ji přiměl z potratového průmyslu odejít, napsala:
"To miminko už mělo příliš zvápenatělé kosti na to, aby ho doktor mohl rozřezat kyretou, takže ho musel rozčtvrtit kleštěmi. Vytáhl tři nebo čtyři kusy... Byl to chlapeček. Odnesla jsem ho do komory pro uklízečku, poskládala jsem části těla k sobě a nekontrolovatelně jsem se rozplakala... Plakala jsem a plakala. Ten maličký obličej byl perfektně zformovaný."
Vrchní setra Sparksové vynadala za neprofesionální chování. Ta dala druhý den z kliniky výpověď. Nyní je ředitelkou centra pro těhotné matky v tísni (crisis pregnancy center), kde spolu s ní pracuje dalších více než 20 pro-life dobrovolníků.
Manipulace s ostatky je pravděpodobně psychicky nejnáročnější na klinikách, které se specializují na pozdní potraty. Než byl George Tiller v květnu 2009 zastřelen duševně nemocným mužem, jeho soukromá klinika ve Wichitě se specializovala na potraty ve třetím trimestru těhotenství. Aby zvládl velké množství biologického odpadu, Tiller nechal jako součást kliniky postavit i krematorium. Jednoho dne, když táhl těžký kontejner plný tohoto "odpadu", požádal svou sekretářku Luhru Tivis, aby mu pomohla. Tivisová později tento zážitek popsala jako "devastující". "Nejhrůznější bylo," vzpomínala, "když jsem ucítila zápach těch hořících tělíček". Tivisová, do té doby radikální pro-potratová aktivistka, dala z kliniky výpověď a začala pracovat jako dobrovolnice pro pro-life organizaci Operation Rescue.
Jiní zaměstnanci potratového průmyslu se přidali k hnutí pro-life díky pokrokům v ultrazvukové technologii. Poslední takový případ je Abby Johnson, bývalá ředitelka potratové kliniky Planned Parenthood nedaleko Dallasu. Johnsonová řekla, že okamžikem zlomu pro ni bylo, když sledovala průběh umělého potratu na ultrazvuku a viděla dítě, které bylo "doslova roztrháno na kusy".
Dítě usmrcené v prvním trimestru těhotenství (8. týden). Legální i v České republice.
Podobně svůj zážitek popsala Joan Appleton, vrchní sestra ve velké potratové klinice ve Falls Church ve Virginii. Appletonová se sebejistotou provedla tisíce potratů, dokud s ní neotřásl jeden jediný, který musela provést s pomocí ultrazvuku. Appletonová později vzpomínala: "Sledovala jsem obrazovku. Pak jsem uviděla, jak se to dítě zmítá. Viděla jsem, jak otevřelo pusu... Když to skončilo, celá jsem se třásla."
Nejznámější potratář, který přešel k pro-life postoji díky ultrazvukové technologii, je Bernard Nathanson, spoluzakladatel pro-potratové organizace NARAL. Na začátku 70. let byl Nathanson majitelem největší potratové kliniky v západním světě. Sám přiznává, že provedl více než 60 000 potratů, jeden z nich dokonce na svém vlastním dítěti. Nathansonova cesta z potratového průmyslu byla dlouhá a bolestná. V knize Aborting America z roku 1979 popsal, jak se bál připustit si myšlenku, že to, co dělá, je možná zabíjení lidí. Velmi ho traumatizovaly zejména záběry z ultrazvuků. Když definitivně opustil své zaměstnání potratáře a přidal se k hnutí pro-life, natočil dokumentární film Němý výkřik (1984), jehož součástí je ultrazvukový záznam průběhu umělého potratu. Na obrazovce je jasně vidět nenarozené dítě ve 12. týdnu těhotenství, které se divoce brání a uhýbá před potratářem, než je roztrháno na kusy.
Těchto několik příběhů je jen malým zlomkem z mnoha podobných. Faktem je, že kromě komunismu stěží najdeme jiné hnutí, od nějž by se tolik jeho členů odvrátilo a začalo bojovat proti tomu, co předtím sami prosazovali.
Autory textu jsou Jon A. Shields a David Daleider z týdeníku The Weekly Standard. Jde o můj vlastní amatérský překlad.