Otevřít rakev nenarozeného dítěte

30. červenec 2012 | 07.00 |

Čtrnáctiletý Emmett Till se rozloučil se svou matkou a nastoupil do autobusu, který jej měl odvézt na prázdniny k příbuzným. To bylo naposledy, kdy Mamie Tillová viděla svého syna živého. O deset dní později našli Emmettovo zohavené tělo dva malí chlapci, kteří rybařili na řece Tallahatchie.

Emmett Till se narodil a vyrůstal v Chicagu. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byl jeden rok, a Mamie Tillová pak vychovávala svého syna sama. Cesta za příbuznými do Mississippi byly jediné prázdniny, které mu mohla dopřát. A ještě jeden důležitý biografický údaj: Emmett Till byl černoch.

Emmett dorazil do Mississippi 21. srpna 1955. O tři dny později si zašel s bratrancem a několika kamarády koupit cukrovinky do místního obchodu. Obchod vedl bělošský pár: Roy Bryant a jeho manželka Carolyn. Toho dne stála za pultem pouze Carolyn. Tvrzení o tom, co přesně se v obchodě stalo, se rozcházejí. Podle jedné verze se Emmett prodavačky zeptal, jestli by s ním nechtěla jít na rande. Podle jiných pronesl jinou "drzou pubertální poznámku". Jisté je, že ať to bylo cokoliv, nic nemohlo ospravedlnit to, co pak následovalo.

28. srpna 1955, mezi druhou a třetí hodinou ráno, přijeli Roy Bryant, jeho nevlastní bratr John Milam a ještě jeden muž, který nebyl nikdy identifikován, k domu Mose Wrighta, Emmettova strýce. Když jim otevřel, vytáhli pistoli a poručili mu, aby vzbudil a přivedl Emmetta. Wright poslechl. Muži chlapce popadli, vhodili ho do dodávky a odjeli.

Zavezli ho do garáže pod Milamovým domem, kde ho brutálně zbili. V rozhovoru pro magazín Look o rok později Bryant a Milam uvedli, že původně chtěli Emmettovi pouze dát za vyučenou a pak ho pustit. Jenže chlapec jim po celou dobu, co ho bili, nadával a křičel na ně, že je stejně dobrý jako oni. Proto se ho rozhodli zabít. Odvezli ho za město, kde ho střelili do hlavy, a jeho tělo, zatížené kusem železa, hodili do řeky.

Co jiného jsme mohli dělat? Ten kluk byl nepoučitelný. Nejsem žádný násilník, nikdy v životě jsem žádnému negrovi neublížil. Mám negry rád - když znají své místo - vím, jak s nimi pracovat. (...) Dokud budu žít, negři zůstanou tam, kde je jejich místo. Negři nebudou volit. Nebudou chodit do školy s mými dětmi. A když nějaký negr třeba jen naznačuje něco o sexu s bílou ženou, koleduje si o malér. Zabiju ho. (...) Stál jsem v té garáži, poslouchal, jak na mě křičí, a prostě jsem se rozhodl. - J. Milam v magazínu Look, 1956

Za tři dny bylo Emmettovo tělo nalezeno v řece. Jeho obličej byl tak zohavený, že ho příbuzní nemohli poznat. Byl indentifikován pouze podle prstenu, který měl na ruce. (V roce 2005 byly ostatky exhumovány a testy DNA potvrdily, že skutečně šlo o tělo Emmetta Tilla.)

Roy Bryant a John Milam byli obžalováni z vraždy a již v září 1955 proběhl soud. Porota oba muže osvobodila.

Následujícího roku Bryant a Milam poskytli rozhovor magazínu Look, ve kterém přiznali, že Emmetta zabili, a popsali okolnosti vraždy. Toto přiznání pro ně nemělo žádné právní důsledky - podle zásady, že nikdo nemůže být dvakrát souzen ve stejné věci. Podle reportéra oba působili sebevědomě a bylo zjevné, že si ani jeden z nich nemyslí, že se dopustili něčeho špatného.

Příběh Emmetta Tilla se ničím významně neliší od jiných případů lynčování a rasově motivovaných vražd. Proč to tedy byla právě jeho vražda, která mobilizovala hnutí za práva černých Američanů?

Když Mamie Tillová dostala synovy ostatky, rozhodla se, že pohřeb bude v otevřené rakvi. Příbuzní ji od toho zrazovali - domnívali se, že vzhledem k tomu, jak bylo Emmettovo tělo zohaveno, to není vhodné. Mamie však trvala na svém. "Chci, aby celý svět viděl, co udělali mému chlapečkovi," prohlásila.

Emmett TillEmmett Till

"Nexistují žádná slova, která by to dokázala popsat. Žádná. Proto chci, aby to celý svět viděl na vlastní oči."

Fotografie byly zveřejněny v časopise Jet (časopis vydával černošký nakladatel John H. Johnson). Johnson později napsal:

"Část redakce byla rozhodně proti tomu, abychom ty fotografie zveřejnili. Sám jsem měl také pochybnosti, ale nakonec jsem si řekl, že když se taková věc stala, je naší povinností to zveřejnit a ukázat tak světu, jak nelidsky se dokáže chovat člověk k člověku."

"Číslo, ve kterém byly zveřejněny Emmettovy fotografie, se okamžitě vyprodalo. Traumatizovalo černou Ameriku víc než jakákoli jiná událost a připravilo cestu hnutí za práva černých Američanů."

Johnson ví, co říká. 1. prosince 1955 si Rosa Parksová v autobuse odmítla sednout do části vyhrazené barevným. Před očima v tu chvíli měla obličej Emmetta Tilla.

*  *  *

Je čas otevřít rakev nenarozeného dítěte.

Rozumím námitkám těch, kteří považují fotografie obětí umělých potratů za příliš kruté. Jsem však přesvědčena, že mnohem krutější je je nezveřejnit a nechat tak masové vraždění nenarozených dětí nerušeně pokračovat.

Žijeme v době, kdy v očích zákona ztratil život nenarozeného dítěte jakoukoli hodnodu. Neexistuje zákon, který by chránil právo nenarozeného dítěte na život. Neexistují ani žádné zákony, které by ho chránily před krutým zacházením a zbytečnou bolestí. Nenarozeným dětem jsou zaživa uřezávány ruce a nohy, jsou čtvrceny kleštěmi a trhány na kusy. Jen v naší malé republice takto umírá v průměru 70 dětí denně.

Každé z nich přitom bylo konkrétní lidská bytost s právem na život a lidskou důstojnost.

Fotografie obětí umělých potratů jsou důkazem obludného zločinu proti lidskosti. (Nezapomínejme, že tak zabíjení nenarozených dětí výslovně označil Norimberský soud.) Potratáři to vědí. Proto tak zuřivě brání tomu, aby se obrázky jejich "práce" dostaly na veřejnost. Kdyby skutečně věřili, že usmrcení nenarozeného dítěte je tak eticky bezproblémová záležitost, jak tvrdí, neměli by důvod protestovat. Naopak, jen by je uvítali. Fotografie umělého potratu je přece ten nejlepší důkaz, že "to" je skutečně jen "shluk buněk", nebo ne?

Potratář, který brání zveřejnění fotografií svých obětí, se chová stejně jako vrah, který se snaží zničit důkazy o svém zločinu. A přesně to také je.

Máme se stát jeho spolupachateli? Máme mu pomáhat krýt jeho zločiny?

Stejně jako matka Emmetta Tilla cítila povinnost ukázat světu zmučenou tvář svého syna - bez ohledu na to, jak krutý to byl pohled - je naší povinností odhalovat, co se dennodenně odehrává za bílými stěnami gynekologických oddělení, na místech, která původně měla sloužit k ochraně života, ne k zabíjení.

Jinak se nic nezmění.

Ukázka z dokumentu Biologie prenatálního vývoje
(Další informace o dokumentu najdete ZDE.)

V ČR takto umírá v průměru 70 dětí denně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře