Když je vražda v módě...

29. květen 2010 | 13.00 |

Hnutí Pro život ČR zveřejnilo výsledky literární soutěže Úcta k životu. Porota vybírala z celkem 184 zaslaných textů, z nichž nakonec ocenila tyto práce:

1.  Markéta Doleželová (Slovanské gymnázium, Olomouc): Když je vražda v módě
2. Kristýna Boháčová (Gymnázium Josefa Ressela, Chrudim): Nenaplněný život
3. Simona Janáková (Stojanovo gymnázium, Velehrad): Marie. Utrpení a smrt očima víry, lásky a naděje

 Všem autorkám patří gratulace a zároveň poděkování za odvahu, s jakou se přihlásily k tomuto tématu!

Stáří - dětství

Markéta Doleželová: Když je vražda v módě...

"...byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou..." ...byl jsem slabý a nechali jste mě žít...

Co způsobilo to, že jsme se narodili, víme. Ve většině případů vzájemná láska dvou lidí, tedy našich rodičů, a jejich touha mít dítě. S tím samozřejmě souvisí ta fyzická část, o které dnes víme už skoro všechno. A to, co nevíme, jsme schopni si okamžitě představit.

O sexu se točí filmy, píšou knihy, vedou sáhodlouhé rozhovory nad hrnkem kafe i na akademické úrovni. Ale co bude, až umřeme, to neví nikdo z nás. A máme z toho, zcela přirozeně, strach. Možná právě proto se už odpradávna snažíme smrt ovládnout nebo alespoň co nejvíc oddálit. To, že se ve středověku připravovaly lektvary pro dlouhověkost a v pohádkách záporné postavy usilují o věčné mládí, se nám teď zdá směšné. Jenže, neděláme to samé? Salony krásy, liposukce, plastické operace, zázračné pilulky pro intenzivnější erotické zážitky... Jsme schopní udělat cokoli, jen proto, abychom byli mladí, krásní, atraktivní a silní.

Stáří, slabost, nemohoucnost a bolest – to není nic pro nás. Domovy důchodců jsou nacpané k prasknutí, protože staří lidé dostali nálepku "Nepotřebné – odstranit." Na mentálně a tělesně postižené se díváme skrz prsty. A když je potkáme na ulici, v duchu si ze všeho nejvíc přejeme, abychom se k nim nemuseli přiblížit, nedej Bože jim s něčím pomoct!

Člověk je ale tvor docela inteligentní. Našli jsme si řešení – eutanazii. Pod zástěrkou laskavosti, ohromně lidského přístupu a láskyplného jednání se ale nekoná nic jiného, než vražda. Eutanazie znamená v překladu "dobré umírání". Co je na tom dobrého? Na našem egoismu a neochotě? Podle mě nic... Jenže abychom se o těžce nemocné nemuseli starat, abychom o staré lidi nemuseli pečovat, raději to vyřešíme po svém. Prostě zabít a bude klid.

Chceme "dobrou smrt" pro lidi kolem sebe? Dobře, potom tedy nezbývá nic jiného, než se zvednout od internetu a jít si popovídat s babičkou, nezbývá nic jiného, než si odříct oblíbený seriál a jít do nemocnice za vážně nemocným dědečkem. Copak by někdo z nás chtěl ležet na nemocničním lůžku den za dnem, s bolestmi, ale sám, bez příležitosti si s někým popovídat, nebo raději ležet na tom samém lůžku, s těmi samými bolestmi, ale s milujícími přáteli, kteří přijdou a drží nás za ruku, když je nám špatně? Copak by někdo z nás chtěl žít s pocitem, že pro nikoho nic neznamená, nebo raději žít v milující rodině, i když je mu už osmdesát? Copak by někdo z nás chtěl umřít s vědomím, že už ho nikdo nepotřebuje, a tak dostal jízdenku na druhý břeh ve formě smrtící injekce? Asi ne...

Když je člověk nevyléčitelně nemocný, je to složitá situace. Když vidíte člověka, kterého máte rádi, jak leží v nemocnici a umírá, je to ještě složitější. Ale tím, že kvůli vlastnímu sobectví, abychom se na to nemuseli dívat, necháme člověka prostě zabít, to nevyřešíme. Mnohem krásnější je sedět u něj a držet ho za ruku. S klidným svědomím a z vlastní zkušenosti můžu říct, že to jsou chvíle, na které se nezapomíná. Ano, jsou to chvíle těžké, ale i velmi krásné.

Nevím, přijde mi, že lidstvo si vyrobilo skříň převleků, do kterých podle potřeby obléká vraždu. Ať už je to eutanazie nebo "interrupce". Ztrácíme hodnoty. Obyčejnou lidskou slušnost jsme se rozhodli ignorovat, co znamená úcta, to už skoro nevíme, a lásku jsme zaměnili za sobecké uspokojení vlastních potřeb.

Je to jako lavina, kterou už asi nezastavíme. Neumíme a nechceme se učit žít. Na prvním místě jsou peníze, kariéra, naše ego, pak dlouho nic a někde u konce žebříčku leží pohozené naše vztahy. Chceme všechno hned a je nám často jedno, jaká bude daň. Když se mladá holka rozhodne, že si chce užít, jde do klubu, opije se a ráno se probudí v cizí posteli. Když otěhotní? Nic se neděje, pořád máme přece potrat! Žádná zodpovědnost. Že je při potratu malé dítě bezcitně rozerváno na kusy naprosto odpornými metodami, na tom nikomu nezáleží.

Objevují se názory, že matka má právo se svobodně rozhodnout, jestli dítě chce. Jenže podle mě to není nic jiného, než zbabělý únik ze slepé uličky. Najednou je člověk, v situaci, která se mu nelíbí a která by ho přinutila změnit své dosavadní návyky, slevit ze svých vlastních požadavků a věnovat se taky někomu jinému. A to člověk odmítá. A proto omlouváme sami sebe a ani nejsme schopni si přiznat, že jsme něco udělali špatně. Není zločin nechtít dítě. Pravda, je to možná trochu nepřirozené, ale zločin to není. Ale nechtít dítě, a přitom si užívat nevázaný sex a nemyslet na následky, to už by se zločinem dalo nazvat. V tom případě už totiž nejde jen o mě. Jde i o další lidskou bytost, která se má narodit. Bohužel, v mnoha případech se už nenarodí...

Žijeme v divné době. Zachraňujeme stromy, ale zabíjíme lidi. Místo lásky, přátelství a pochopení nám vládne sobectví, urážky a bezohlednost. Peníze jsou až na prvním místě a my posuzujeme věci i hodnoty podle toho, kolik stojí. Díváme se, jak z mnoha dětí rostou bezohlední sobci, a divíme se proč, vždyť jsme jim dali vše, co jsme jim na očích viděli. Ne, že bych o sobě chtěla tvrdit, že mám patent na výchovu, ale místo modrého z nebe by někdy bylo lepší pětadvacet na holou. Možná bychom se potom od našich ratolestí dočkali i větší úcty – pokud si tedy ještě pamatujeme, co to vlastně je.

Zkusit se má prý všechno, člověk si má užívat, dokud je mladý, ať to stojí cokoli. Chceme prostě ŽÍT. Ale tohle není život, to nás pomalu ale jistě zabíjí. Přiznám se, že je mi z toho trochu špatně. Jenže s tím nic nenadělám. Každý člověk má svou svobodnou vůli a také schopnost se podle ní rozhodovat. Přesto ale věřím, že každý lidský život je darem, že každý lidský život je originální a má svůj hluboký smysl, i když se nám to někdy zdá beznadějné. Nikdo z nás si život nedal sám a nikdo z nás si život nevymyslel, tak ani nemá právo, ať už sám sobě nebo někomu jinému, život brát. Život jsme dostali jako největší dar, který vůbec můžeme dostat. Paradoxně zadarmo. Je jen škoda, že si ho nevážíme...

Zpět na hlavní stranu blogu

Moderované komentáře