Heidin příběh se začal psát v roce 1978. Její matce bylo tehdy 17 let. Když se svým rodičům svěřila, že je těhotná, rozhodli, že existuje jen jedno řešení. Potrat.
"Tvrdili, že je to jediná možnost, nejlepší řešení pro všechny. Prý by mi dítě zničilo život. O tom, že potrat zničí - a to doslova - život mému dítěti, je nejspíš vůbec nenapadlo uvažovat. Mluvili o mojí nenarozené dceři, jako by byla pouhá věc, která překáží, a kterou je třeba odstranit. Nebyla jsem dost silná, abych jim dokázala vzdorovat. Tehdy jsem ještě nevěděla nic o pro-life centrech pro těhotné ženy, kde bych mohla požádat o pomoc, ani o azylových domech pro matky s dětmi. Přestože jsem potrat nechtěla, nakonec jsem se smířila s tím, že nemám jinou možnost," vzpomíná dnes Tina Huffman Torry, Heidina matka.
Rodiče jí dali 150 dolarů a poslali ji na potratovou "kliniku", kde měli její nenarozené dítě zabít.
"Často slýchám, jak zástupci potratových "klinik" tvrdí, že nejsou "pro potraty", ale "pro volbu". Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to není pravda. Během pohovoru, který jsem před potratem podstoupila, se nikdo ani slovem nezmínil, že potrat není moje jediná možnost. Nikdo ani slovem nezmínil možnost adopce. Nedostala jsem žádné informace o prenatálním vývoji dítěte, o tom, jak se potrat provádí, ani o jeho rizicích."
"Potratové "kliniky" jsou firmy jako každé jiné a potraty jsou zboží, které prodávají. Čím více potratů, tím větší zisk. Proto nemůžete čekat, že od nich žena uvažující o potratu dostane objektivní informace. Neřeknou jí nic, o čem si myslí, že mohlo způsobit, že by si potrat nakonec rozmyslela," říká Tina.
Tina Huffman podstoupila tzv. vakuumaspiraci, což je nejobvyklejší metoda potratu v prvním trimestru těhotenství. Potratář do dělohy vsune plastickou trubičku s ostrým hrotem, která je připojena na silnou vývěvu, podobnou vysavači, ale s 30x silnějším účinkem. Vývěva roztrhá dítě na kousky a pak jeho ostatky odsaje do nádoby. Ve výjimečném případě se může stát, že potratář dítě v děloze mine a odsaje pouze část děložní sliznice. V takovém případě dítě přežije.
Nenarozené dítě v 10. týdnu těhotenství. Tak stará byla Heidi, když měla být připravena o život.
Tina Huffman vzpomíná, že když byl "zákrok" u konce, jedna zdravotní sestra udiveně poznamenala: "To je zvláštní, vy vůbec nekrvácíte." Nikdo se tím ale dál nezabýval. Proto zpočátku nikdo netušil, že nenarozená Heidi pokus o potrat přežila.
Až za další dva měsíce Tinin lékař při běžné gynekologické prohlídce zjistil, že je stále ještě těhotná.
Tina byla tentokrát rozhodnutá za svou dceru bojovat. Lékaři ji varovali, že dítě pravděpodobně stejně dlouho nepřežije, protože při pokusu o potrat došlo k poškození placenty. Přesto opakování potratu odmítla. Těhotenství bylo rizikové; ve 28. týdnu začalo dítěti selhávat srdce a musel být proveden okamžitý císařský řez. Heidi při narození nevážila ani jeden a půl kilogramu, ale byla naprosto zdravá. Lékař, který ji přivedl na svět, ji označil za zázrak. Nejenže přežila pokus o potrat, který ji měl zabít, přežila i následující měsíce na zbytku poškozené placenty a s minimem plodové vody.
Tina Huffman si vzpomíná na okamžik, kdy několik let po narození Heidi poprvé v životě viděla fotografie dětí, které se staly oběťmi umělých potratů. "Byla jsem v šoku. Uvědomila jsem si, že takhle měla skončit moje dcera. Byla jsem vděčná, že právě Heidi měla to obrovské štěstí a tomuto osudu unikla; a zároveň mi trhalo srdce pomyšlení na všechny ty děti, které stejné štěstí neměly."
Heidi Huffman i její matka dnes aktivně působí v hnutí pro-life.
"Myslím si, že všichni mladí lidé jsou svým způsobem "abortion survivors" (tak se říká dětem, které přežily umělý potrat) jako já, protože i oni mohli být legálně zavražděni podle současných zákonů, které dítěti upírají všechna lidská práva, dokud je ještě v děloze", říká Heidi.
Heidi má na mysli lidi, kteří se narodili v roce 1973 nebo později, protože právě toho roku Nejvyšší soud Spojených států amerických rozhodl, že nenarozené děti už nadále nemají být považovány za lidské bytosti a legalizoval jejich zabíjení. V USA bylo od té doby před zavražděno téměř 50 milionů nenarozených dětí. (V Československu se tak stalo už v roce 1957 a do dnešního dne u nás bylo zabito více než 3 100 000 dětí.)
Koho dnes zajímá statistika umělých potratů z roku 1978? A proč by měla? Děti, které při nich byly připraveny o život, nikdo neviděl, nikdo je neznal a nikomu nechybí. Jsou jen číslem, za kterým nikdo nevidí konkrétního člověka. Kromě výjimek, jakou je třeba právě Heidi. Je velký rozdíl číst suchá, neosobní data a dívat se do tváře člověku, který je jedním z těch čísel na papíře. Jedním z těch "potracených" dětí, které ale mělo to obrovské štěstí, že přežilo. Miliony dalších už takové štěstí neměly. Přesto každé z nich bylo konkrétní, jedinečná a nenahraditelná lidská bytost.
Heidi Huffmann je dnes 30 let, je vdaná a má tři děti. Čtyři lidé, kteří by tu dnes nebyli, kdyby tehdy potratář udělal svou "práci" pořádně.
Ostatky dítěte, které se stalo obětí umělého potratu v 10. týdnu těhotenství